P. Josef Pospíšil

Příběh jednoho kněžského života

V olomoucké arcidiecézi v jedné z vesnic, ležících na toku naší Moravy, v Paloníně, byla jedna rolnická rodina Pospíšilových.  Nežila jen prací, ale věrnou  vírou a obětí. Z jejích modliteb vyrostl jeden ze synů – Filip, který se stal knězem a před 60 lety zemřel v Příboře.  Z modliteb a žité víry rodiny a kněze Filipa Pospíšila v další generaci vzešly další dvě kněžská povolání, synovci P. Josef Kocian a P. Josef Pospíšil, a opět v další generaci  synovec František Pospíšil přijal před 51 lety jako salesián tajně kněžské svěcení od salesiána kardinála Štěpána Trochty. Není to přesvědčivé svědectví o síle modlitby a příkladu víry pro dnešní rodiny? Ne nadarmo se říká, že národ, církev, farnost, bude mít takové kněze,  jaké si vyprosí. I když společenská prestiž kněžského povolání dnes  netáhne, stále si Bůh povolává své věrné kněze. Dodávejme jim sílu svými modlitbami, potřebují nás a my je, osamoceni bloudíme.

V září se na mši svaté ve Starém Městě připojili zástupci Jednoty Orla ve Starém Městě k příbuznému kněží panu Josefu Pospíšilovi v modlitbě za tyto kněze,  zejména vzpomínali na P. Josefa Pospíšila, který v r. 1912 založil Jednotu Orla ve Starém Městě. Byla to silná kněžská  osobnost. Na kněze byl vysvěcen v r. 1910 a jeho první místo bylo kaplanské v Uherském Hradišti, kam spadala i obec Staré Město, tehdy bez samostatné farnosti. Nejen dnes byla silné politikum sociální otázka, tehdejší doba byla i konfrontována s nárustem ateismu, kořenícím v 19. století a vyvřelém  v heslu Pryč od Říma z r. 1897. 

P. Josef Pospíšil byl podle svědectví pamětníků neobyčejně horlivý kněz, sám vzešlý ze skromných poměrů, empatický k sociálním potřebám lidí a citlivý pro společenská znamení své doby. Už jeho strýček P. Filip zakládal pro drobné rolníky na vesnicích svépomocné záložny, které je chránily před nesolidními lichváři. V pozdějších letech P. Josef jako první farář v olomoucké arcidiecézi  zavedl večerní nedělní bohoslužby pro ty, kteří museli dopoledne pracovat, např. v nemocnicích, na dráze. Byl také všestranně nadaný s vynikajícími organizačními schopnostmi, znamenitý muzikant a zpěvák. Dokázal jedinečným způsobem spojit život církve s životem kulturním, vychovávat z mládeže celistvé osobnosti a vést je k lásce Bohu a také vlasti, což dnes je pro nemalou část národa už nesrozumitelné. Ve svých mladých kaplanských letech zanechal ve Starém Městě velkou část svého elánu a sil. Tehdejší doba přála spolkovému životu. P. Josef říkal, že katolíci patří do katolické organizace. Navázal ve Starém Městě na činnost křesťanskosociálního spolku Svornost a inicioval zde založení jednoty Orla, postavení Orlovny a Lidového domu. Početná orelská jednota vyvíjela bohatou činnost i po odchodu svého zakladatele a 1. starosty r. 1925 a její další historie je podobná jako v mnoha jiných jednotách v nových společenských podmínkách. Jeho velké organizační dílo ocenili především mládež, dělnici, železničáři a celá farnost. Jeho jméno se uchovalo v paměti a úctě všech tehdejších staroměstských občanů.

Dalším a předposledním působištěm P. Josefa Pospíšila bylo Předmostí u Přerova, odkud byl jmenován farářem v Moravském Písku. V Mor. Písku vřele na něj vzpomínali jeho farníci i  žáci takto: „Byl to kněz skromný, velký lidumil a plně oddaný službě Bohu a lidu, ochotný pomoci každému, kdo jeho pomoci potřeboval. Zřekl se dokonce i svého platu ve prospěch chudých. Měl rád děti a mládež. Vědom si toho, že oni jsou budoucnost národa, snažil se jim zpřístupnit vzdělání nejen náboženské, ale i všeobecné, kulturní a hudební. Odměňoval děti  náboženskou i krásnou literaturou i obrázky, zprostředkovával pobyt dětem z Ostravy v píseckých rodinách. Vzhledem k nedostatku uhlí ve válečných letech zajišťoval kamenné uhlí z Ostravy všem bez rozdílu náboženského vyznání. Podporoval na studiích bohoslovce, pořádal duchovní obnovy, věřícím zprostředkovával exercicie a vzdělával farníky prostřednictvím knih, časopisů a promítáním světelných obrázků.“

Chlapce se zájmem o  muziku a zpěv vyučoval zdarma. Z píseckých hochů založil a dirigoval v M. Písku dechový orchestr, s kterým sjezdili řadu soutěží, měst a obcí.  Na jeho dobrosrdečnost, obětavost a přátelský přístup k lidem vzpomínali do smrti jeho žáci, kterým lásku k muzice rozdával tak rád z celého srdce.

P. Josef byl po svátku sv. Anny v r. 1950 uvězněn v Uh. Hradišti, pak v internačním klášteře Želiv, až koncem r. 1951 byl odvezen někam na Bruntálsko a pak propuštěn. Několik dní je u bratra v Paloníně, pak odešel na prázdnou faru do Starého Města. Ale už 1. února 1952 cestou na ranní mši sv. znovu zatčen a aouzen  v Uh. Hradišti. Soud se usnesl, že u jmenovaného není předpoklad k nápravě, je osobou, která nemá kladný poměr k lidovědemokratickému zřízení. Obviněn ze zločinu velezrady za kolporaci pastýřských listů a jiných ilegálních tiskovin v oblasti pěti děkanátů. Následující dva a půl roku strávil ve věznicích Valdice, Leopoldov, Mírov. Po návratu bydlí u bratra a pak v sociál. ústavu ve Zdislavicích u Zdounek, v r. 1957 musí ústav opustit a uchyluje se na prázdnou faru v Albrechtičkách, odkud je v r. 1960 umístěn do domova pro staré kněze ve Frýdku, odkud musel zase na pokyn úřadů odejít. Po přestěhování do sociál. ústavu v Opavě umírá po odsloužení mše sv. 21.8.1963 a je pohřben v rodinném hrobě v Paloníně.  

P. Josef Pospíšil prosil o tuto modlitbu: Bože, jenž jsi mezi apoštolskými kněžími služebníka svého Josefa kněžskou důstojností ozdobiti ráčil, uděl prosíme, aby i k věčnému společenství jejich byl přidružen. Pro Krista, Pána našeho.

                                                                                                                                                                                                                     - ZV -